7 pravidel pro vozíky na vrcholech a údolích

adventure bench clouds daylight
Photo by Pixabay on Pexels.com
Život je prý nespravedlivý. Ano, je to tak. Jednou v náš prospěch a jindy v náš neprospěch. Jinými slovy: jednou jsme na vrcholu a jindy zase v údolí. Tyto věčné cykly popisují princip relativity, který svou sílu uplatňuje po celou dobu naší existence.

Jeden z mých kolegů působení tohoto principu popisuje pomocí vozíku. Nějaký čas ho tlačí se supěním na vrchol vysokého kopce a jindy se na něm veze dolů. Cesta do údolí je odměnou za vynaložené úsilí ke zdolání strmého svahu. Je to jízda, co nevyžaduje námahu. A jak to panečku frčí, až kolečka nadskakují.

Touto metaforou řečeno, bylo mým posláním ombudsmana váš vozík propojit s vozíky ostatních. Ukázat vám cestu po které se vydat a varovat vás před nástrahami. Nicméně, ani mě se nevyhýbají vrcholky a údolí. Mezi lidskými osudy co jsem řešil byly i takové, kdy se mi vozíky k těm ostatním připojit nepodařilo. V těchto případech si dotyční šli „táhnout káru svou“ někam jinam a mne to mrzelo. Vždy jsem si přál, aby měly příběhy šťastný konec.

Když jsem se pak probíral těmi nešťastnými příběhy lidí co nakonec odešli, všiml jsem si, že většina z nich měla jednu společnou věc. Tou pověstnou červenou linií byla role oběti, které se vždy děje nějaké nespravedlnost. Okolí je nechápalo, museli čelit příkořím v mnoha podobách a obviňovali z toho celý svět. Nepřišlo jim podezřelé, že ať už jsou kdekoliv, své potíže si nosí neustále s sebou. V jiné firmě, v jiném týmu…

I na novém působišti se u nich po čase zdánlivého klidu, znovu projevil typický vzorec chování, který naprosto spolehlivě vedl vždy ke stejnému konečnému výsledku. Tohle zjištění mě vedlo k shrnutí několika málo postřehů, které snad někomu pomohou v podobné situaci. Zůstanu u metafory s vozíky a pokusím se popsat základní principy, které vám jak doufám, pomohou se vymanit z role oběti.

1. Vozík je pouze váš, jedete-li špatně, je to vaše vina

Vozík co vláčíte do kopce, máte na celý život. Jeho technický stav a cestu, po které jedete ovlivňují pouze vaše rozhodnutí. Ta minulá, i budoucí. Nikdo vám neodpáře, že jste jeho majitelé. Dostali jste ho v okamžiku zrození do tohoto světa a k tomu také odpovědnost za jeho bezchybný stav. Rozhodujete o tom, kam a s kým pojedete, kde a jak dlouho budete parkovat. Z toho vyplývá, že obviňovat okolí, že se vám jede špatně, je zbytečné. Do míst kam jste se dostali, jste rozhodli sami. Stěžování vám přinese jen frustraci a splín.

2. O vozík se nejlépe postaráte sami

Smiřte se s tím, že o váš vozík nikdo další zájem neprojeví. Nebude ho táhnout do kopce místo vás, přestože by se to mockrát hodilo. Každý má dost práce s tím svým. Proč se měl tedy zajímat právě o ten váš? Až se zase setkáte s nějakou lákavou nabídkou na cokoliv, vzpomeňte si na to a položte si otázku: „Skutečně má někdo zájem na tom, aby měl právě můj vozík nová kolečka?“ Opravdu někdo obětuje své úsilí a energii jenom proto, aby se mi lépe jelo?“ Já o tom upřímně pochybuji.

Ve skutečnosti je ostatním fuk, jak se vám jede. Lidé ve vaší blízkosti možná projevují upřímný zájem o vaše starosti, nicméně příroda to zařídila tak, že jen někteří z nás jsou schopni v kritických chvílích života obětovat svůj vozík ve prospěch někoho jiného. Motivací k tomuto činu sebeobětování je obvykle láska, nebo hluboké přesvědčení v konání dobra. Všechno co děláme, děláme v konečném důsledku jen a jen pro sebe. Věřte mi.

3. Do cizího vozíku nelezte, je obsazen

Nepokoušejte se o roli černého pasažéra a nelezte do cizího vozíku. Možná, že se vám podaří někoho přesvědčit o tom, že ve dvou se jede líp, nicméně z dlouhodobého hlediska je to krátkozraké a vymstí se vám to. Když okupujete cizí vozidlo a to vaše zeje prázdnotou, nikdo se o něj nestará. Postupně chátrá, ložiska tuhnou a kola vozíku trouchniví. Necháte-li ho delší dobu neobsazen, v okamžiku kdy znovu nastoupíte, to bude velmi bolestivé. Znovu rozhýbat celé soustrojí vám sebere značnou porci energie.

Zkrátka, žít v cizím vozíku a na ten vlastní zapomenout se nevyplácí. Můžete jej připojit k těm ostatním. Vzájemnou pomocí se vytáhnout nahoru a pak se radovat ze společné jízdy a to minimálně do okamžiku, než sjedete k úpatí dalšího vrcholu, který tam na vás jistojistě čeká. Zde promlouvají principy. Jednou si dole, jednou nahoře.

4. Stanovte směr, mapa se bude hodit

Varianta a) Je mi jedno, kam pojedu

Když zamíříte s vozíkem „stále za nosem“, o směru i cíli vaší cesty bude rozhodovat někdo jiný. Pokud jste s tím v pohodě, budiž. Ostatně říká se, že všechny cesty vedou do Říma. V našem případě na parkoviště věčnosti. Pak si ale nestěžujte, když dojedete někam, kde jste nechtěli být.

Varianta b) Směr určuji sám, vím kam chci

O cestě chcete rozhodovat sami. Fajn. Pak si ovšem musíte stanovit cíl. A na cestě k němu se bude hodit mapa, do které budete po celou vaší cestu nahlížet, neboť podmínky cesty se průběžně mění. Některá se prodlouží, jiná zmizí, křižovatka dostane další směr, přibude kruhový objezd, objeví se uzavírka a dopravní značku STOP povalí vichřice. Na cestách se totiž stále něco děje. Předem se smiřte s tím, že budete provádět korekce směru a svou mapu aktualizovat.

5. Sledujte cestu

Je praktické se čas od času ujistit, že jste na požadovaném kursu. Proto pečlivě sledujte okolní provoz. Prvním signálem že jedete sice rychle, ale špatným směrem může být dobrá rada přítele, v horším případě signál přehlédnete a cestu vám zkříží nějaký malér. Z praxe vím, že na cestách jsou komplikace obvykle vidět dlouho dopředu, ale často se konejšíme tím, že potíže jsou ještě daleko a na jejich řešení je času dost. Jenže blesk se skutečně neobjeví na modrém nebi zčista jasna. Přicházející bouřky se vždy ohlašují předem. Schopnost pozorně sledovat okolní provoz a vhodně reagovat vám pomůže vyhnout se životním karambolům.

6. Při pochybách zastavte

Máte-li pocit že jste s vozíkem sjeli z plánované cesty nebo se už podezřele dlouho motáte v údolí, rozhodně neztrácejte čas čekáním na to, až se to samo nějak opraví. Přestaňte hledat vinu v okolí, protože řešení leží výhradně ve vašich rukou. Zastavte, upravte kurz a zvesela pokračujte v jízdě. Nebudete-li vědět kudy, zeptejte se. Jste-li připraveni, učitel se pro vás vždycky najde. Bude někde nablízku. Možná tam, kde byste ho nejméně čekali.

7. Sdílejte energii

A jsme na konci. Po osvojení předchozích doporučení svůj vozík nyní jistě bravurně ovládáte. Doplním však ještě jedno pravidlo. Tím je spolujízda. Je určena dospělým a vyzrálým řidičům, kteří mají provoz na místních komunikacích v malíčku. Zjistíte-li, že se blízko vás pohybují lidé jedoucí stejným směrem jako vy, neváhejte a připojte se k nim. Možná je bude nutné přesvědčit o vašich čestných úmyslech. Hodně záleží na tom, jaké pověsti a důvěryhodnosti se mezi lidmi těšíte. Když se ale přidáte, bude vaše cesta do kopců mnohem jednodušší. Rozložíte si společně úsilí a pokud ponecháte svoje ego stranou, možná se vám podaří stanout v čele pelotonu vozíků. A to už něco znamená, že? Cestu z kopce v první řadě si užijete s lepším výhledem.

Co když tím směrem jedu jenom já?

Nu, pak vám nezbývá nic jiného, než si členy pelotonu postupně posbírat po cestě k vašemu cíli. Představte ho a zkuste lidi přesvědčit, že vaše cesta má nejen smysl, ale i užitek, který i oni budou mít, pokud pojednou s vámi. Je to jen na vás, zdali uvěří…

přeji úspěšné zdolávání vrcholků a údolí. Alex

Alex Kozák
Jsem lidový filozof po dědečkovi a konzultant na volné noze. Nabízím svůj pohled na věci i události okolo mne. Nenutím nikoho, aby s mými názory souhlasil nebo je přijímal. Píšu si co chci a o čem chci.

Sdílet článek:

Další články rubriky:

Odesláno

Vaše zpráva byla odeslána

Děkuji za vaši zprávu. Odpovím na ní hned, jakmile to bude možné.