Užíralo jí to, ale mlčky to snášela, nechtěla platit za slabocha. Její rodina však o jejím trápení moc dobře věděla. Mnohokrát ji manžel přemlouval, ať zpomalí nebo ať z firmy odejde. Ale soutěživá a tvrdohlavá Jana si nedala říct. I když byla často přetížená, vždy si na ostatní našla čas. I proto byla mezi kolegy oblíbená a měli ji rádi. Mohli se na ní spolehnout. Co jim slíbila, to dodržela a byla vždy tam, kde ji bylo zapotřebí. Tým pod jejím vedením dosahoval skvělých výsledů a přinesla do něj mnoho pozitivních změn, do té doby vskutku nevídaných. Firma se jimi na veřejnosti často chlubila.

Kapka jedu, jedna za druhou…

Každá další kontrola a příkaz nadřízeného ji však utvrzoval v tom, že se dopouští nepřesností a svou práci nedělá dobře. To ji nutilo být neustále ve střehu. Postupně si přestávala věřit. Jednoho dne si uvědomila, že většinu času promarní neustálým obhajováním a kontrolou svých předešlých kroků. Z její práce se vytratilo nadšení a začala ji upřímně nenávidět. Pro Janu byla ztrácející sebedůvěra zvolna sypaným pískem do soukolí stroje. Postupně se přidaly zdravotní potíže způsobené ustavičným stresem.

Nakonec se rozhodla z firmy odejít. S neskrývanou úlevou položila svému překvapenému nadřízenému výpověď na stůl a zavřela za sebou dveře. Její nadšení pro věc a odborná erudice byly pryč. Firma jejím odchodem ztratila loajálního a schopného člověka.

Dnes pracuje Jana pro někoho jiného a na svém novém působišti je šťastná. Tím její příběh končí. Stalo se vám něco podobného?