Někdo mi ukradl týden života!

silver imac on white table
Photo by alleksana on Pexels.com
„Je zase pátek a mám toho dost, s pocitem dobrým, vracím se domů pro radost. V rádiu hlásí už šestou hodinu, vyjíždím z práce, navštívit svou rodinu.“

Vyjíždím z parkoviště a odbočuji na ucpanou křižovatku. Jasně, proč se divím. Obvyklá šňůra aut. Jedno za druhým. Bílé, modré, červené, Mazda, Škoda, Suzuki, jak se to hezky rýmuje. Hlasatel oznamuje čerstvé zprávy ze světa a při čekání na semaforu mi náhle bleskne hlavou. „Cože pátek? No jistě. Jenže brachu, kolikátý?“. Ani přes usilovné přemýšlení se nejsem schopen zorientovat. Pro otázku „V jakém pátku se nacházím?“ nemám přijatelnou odpověď.

„Brrr“. Zamrazí mě v kostech a náhlý nával totální dezorientace naprosto ovládne mou mysl. V panice pevně sevřu volant. S intenzivním pocitem, že mi cosi ukradlo celý týden života, zrychleně dýchám a studený pot mi zvolna stéká po zádech.. Blik: Zelená. Vjíždím do křižovatky a prodírám se dopravní divočinou. Stále mi v hlavě zní ozvěna: PÁTEK, PÁTEK, PÁTEK…pátek….

Přijíždím ke svému domu a vystoupím z auta. Nepřítomně, letmo políbím mou ženu na tvář a usedám s dětmi ke společné večeři. Nevnímám. Jsem zde a vlastně nejsem. PÁTEK, PÁTEK, PÁTEK…pátek…. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Vynechal jsem svůj oblíbený fotbal a psa šly vyvenčit děti. Asi o mě mají všichni starost. Schovávám hlavu pod peřinu. Hlasu v hlavě, který stále opakuje: PÁTEK, PÁTEK, PÁTEK…pátek…. nelze uniknout. Nasadím si sluchátka, v playlistu kliknu na Coldplay a usínám v polovině skladby Clock.

Probouzím se. Děti jsou ve škole, manželka v práci a pes mi vyje u postele. Žena je v práci? Sakra, co to melu. Něco je špatně. Vypustím psa do zahrady. Vyčítavě na mě štěkne, zaboří do mne psí pohled a vrtí při tom ocáskem. „Dneska ranní procházka milý Broku nebude“, brumlám si pro sebe. Tiše snídám a při pohledu na kalendář můj pocit podivna ještě zesílí. Dežavi?

Jedu do práce a vzorně zaparkuji na parkovišti. Na centimetr přesně. Mám zde své místo pod vzrostlým kaštanem a na silnici bílou značku. Místo, kde mám přesně zastavit, aby to bylo OK. Vcházím do budovy a pan Novotný, náš recepční, mě vítá svým typickým pozdravem. Poklepe si třikrát na kšilt své čepice prstem a udělá rukou gesto, jako dělával pan Tau. Výtahem dojedu do patra a vstoupím do své kanceláře. Standardní porada projektového týmu, schůzka s ředitelem, pochůzka po provozu, oběd v kantýně, dvakrát na WC, zavolat mámě jak se jí daří a co dělá její koleno po operaci. Den lehce uplynul.

Výtah, průchod recepcí, „hezký víkend pane Novotný“ a už sedím v autě. Spustím motor a vyjíždím z parkoviště. No jasně. Páteční špička. Pátek? V panice šlápnu na plyn a svištím křižovatkou. Auta troubí, lidé uskakují a ukazují mi vztyčený prostředníček. Někteří i hrozí pěstí. Je mi to fuk. Řítím se domů a zatáčku v naší ulici projedu smykem. Vběhnu domů. Žena stojí u sporáku, chystá večeři a kouká ne mě vyděšeně. Děti u stolu ani nedutají. I Brok raději zalezl pod gauč. Ticho se dá krájet. „Děje se něco?“ špitne žena. Proběhnu domem a zastavím se v ložnici. Neobtěžuji se svlékáním a rovnou padám do postele. Schovávám se pod peřinou a hystericky se rozvzlykám. Nevím, jak jsem usnul. Propadl jsem se do bezedné propasti bezvědomí.

Probouzím se. Děti jsou ve škole, manželka v práci. Slyším, jak Brok dole v kuchyni hlasitě štěká. Opírám se o stěnu koupelny a sprcha s ledovou vodou mi drásá kůži na těle. Třesu se se. Špatně se mi dýchá. Srdce mi buší jako o závod a v hlavě troubí lesní rohy. „BUCH, BUCH, BUCH“. „Pane řidiči! Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Otevřu oči a bočním okénkem vozu na mě kouká přes sklo ustaraný policista. Stáhnu okénko a dovnitř vozu pronikne chladný vzduch listopadového dne. Rozhlédnu se a vidím přeplněnou křižovatku. Okamžitě pochopím co se děje. „Promiňte, nějak jsem se zamyslel.“ Špitnu omluvným hlasem. Policista změní výraz na podezíravý. Zasalutuje. Pokynem naznačí, abych pokračoval v jízdě. Ještě si stihnul vyfotit mou SPZ. K úlevě ostatních vyjíždím z křižovatky a uvolňuji cestu.

Zastavím před domem. Vypnu motor a mlčky si prohlížím, jak z okolních stromů padá listí. Podzim. Vejdu do domu, pozdravím se s manželkou a dětmi. Nevečeřím. Schoval jsem se před světem. Zbytek dne jsem strávil v garáži prohlížením starých fotografií na schůzce se vzpomínkami na minulost. Otevřel jsem si schovanou láhev whisky, kterou mám v garáži pro případ nouze a vyskládal na stůl snímky. Kde všude jsem na nich zachytil pátek? Zaplašil jsem dotěrné myšlenky. Dopil sklenku, schoval láhev. Je pozdě. Ani nevím, jak ten čas utekl. Na mobilu problikne půlnoc. Brok se mi lísá u nohou před dveřmi domu. Chce dovnitř. Pouštím psa do pelechu u krbu a jdu do ložnice. Žena ve spánku klidně oddychuje. Usínám vedle ní.

Ráno mě probudí malý Pavlík. Brebentí: „Tati, tati, tatí. Je sobota. Půjdeme na tu výstavu rybiček?“. S úsměvem vyskočím z postele. „Jasně že ano, synku“. Společná snídaně, příprava na odjezd a tradá. Jedeme sami. Holky mají jiný plán. Nakonec báječný víkend.

Pondělí oběd v kantýně. Kolega prohodí jako obvykle: „Už aby byl zase pátek“. Házím po něm vidličkou. Vyděšeně uhýbá s nechápavým výrazem ve tváři.

Povídám mu: „Nehřeš slovem! Honzo!„

Alex Kozák
Jsem lidový filozof po dědečkovi a konzultant na volné noze. Nabízím svůj pohled na věci i události okolo mne. Nenutím nikoho, aby s mými názory souhlasil nebo je přijímal. Píšu si co chci a o čem chci.

Sdílet článek:

Další články rubriky:

Odesláno

Vaše zpráva byla odeslána

Děkuji za vaši zprávu. Odpovím na ní hned, jakmile to bude možné.